Podle výzkumu se děti ve většině
případů nedokážou postavit autoritě dospělého. Takže je kdejaký úchylák odtáhne
na vařené nudle někde, kam chce. Vysvětlovala jsem to včera dceři, jak je
dobré, aby člověk říkal, co se mu nelíbí, jak je nutné se vzepřít i autoritě,
když cítí, že je něco hodně v nepořádku.
A ona to dnes udělala. Po svém.
Volala mi učitelka přímo z výuky, že dcera tvrdí, že nemá deníček a že
nemá sešit do matiky, protože už tady od ledna nebude docházet. Vzepřela se
autoritě. Těším se, až přijde domů a řekne mi svou verzi příběhu.
Přestože vypadáme před učitelkou
jako ti, kteří doma vykřikují, ať se na školu vyprdne, že někdy v lednu se
stěhujeme, napadá mě, že možná není špatné, že si to dcera trénuje na učitelce.
To stavění se autoritám. Pak bude na ty úchyláky venku a vlastně i uvnitř
připravena.
Říká se, že v každé profesi
jsou psychicky narušení lidé a pedagogická profese bude toto tvrzení jistě potvrzovat. Za ten rok a půl, co máme
dceru ve škole, jsem zaznamenala tolik do očí bijících prohřešků učitelek na
dětech, tolik necitlivosti, neempatie, lhaní, prázdného moralizování, falešných
úsměvů, že rádi půjdeme o dům dál. Snad do lepšího.
Teď je ještě potřeba najít
hranici, kdy jde o zdravé vzepření se a kdy o drzost. Snad to brzy rozpozná.
Žádné komentáře:
Okomentovat