čtvrtek 10. listopadu 2016

Jsem matka

A je to nejtěžší věc na světě. Mám v rukou dva životy a moje já je ovlivní.
Bylo pro mě obtížné přeskočit na ten druhý břeh z dívky na matku. Trvalo mi to dost dlouho a dost dlouho jsem byla rozkročená mezi dvěma břehy.
Taky někdy sedávám na mateřském břehu a toužebně hledím na ten druhý. Někdy se tam i ocitnu. Teď už jsem tam nebyla dlouho, od té doby, co máme drobka. Ale dřív když si vílku někdo vzal na hlídání, připadala jsem si, jakože nemám dítě. Zvláštní pocit bezdětnosti. Je v tom lehkost a svoboda.
Když jsem začínala se svým mateřstvím, tápala jsem v prázdnu. Měla jsem pocit, že jsem ztratila samu sebe a nemohla jsem se najít. Chtěla jsem být skvělá matka, bezchybný rodič, vždy dobře naladěný, vždy si vědět rady, co dělat, vždy své dítě bezmezně milovat, být dokonalý rodič.
Ještě před tím, než se vílka narodila, jsem věděla, že toho nejsem schopná dosáhnout, a hroutila jsem se z toho. Moje vysoké nároky na sebe samu byly pro mě samu neúnosné. Vzaly mi radost z dítěte, ze mě. Neakceptovala jsem jiné pocity než radost a lásku. Zlost, zoufalství, zmatenost, vztek, tápání smutek, pochyby jsem tlačila dovnitř, nechtěla jsem je vidět a cítit. Myslela jsem, že to znamená, že nejsem dobrá matka. A když taková matka, tak žádná. Popřela jsem samu sebe. Ale ty pocity musely ven. I když jsem je popřela, nezmizely. Byly tu pořád.
Dlouho mi pak trvalo, než jsem přijala vše. A dodnes se učím laskavosti k sobě, přijetí i těch nepopulárních pocitů. Mnohokrát stojím před podobnými scénáři a mnohokrát se utvrzuji v tom, že bez sebelásky to nejde dál. Dál životem a dál k ostatním.
Dnes řeším i jiné, mnohem přízemnější pocity. Jako třeba otrávenost neustálým pobíháním po bytě a přenášením věcí, ubíjejícnost zdánlivého nicnedělání, nesmysluplnost uklízení. Jsem opět na mateřské a opět mám otevřený prostor pro myšlenky a přerod.
Teď už stojím na druhém břehu. Pevně…. Někdy J