Propadáme se do blátivé louky. Suchá
tráva šustí, šepotá: „Toto je váš nový domov. Vítejte.“ Těšíme se, až od domu
budeme pozorovat srnky, které se zde přicházejí popást. Až nocí proběhnou perličky
světel vlaku a podle houkání budeme vědět, kolik je hodin.
Jdeme ruku v ruce na
cestičku vysypanou kamením. Jdeme k nádraží, tedy k spíš k zastávce,
jak jsme zjistili. Máme štěstí, motoráček si to zrovna štráduje a zvesela
troubí. Nezastavuje, asi je to jen na znamení. Oči máme rozzářené štěstím. Až
odtud poprvé pojedeme…
Protější stráň roubí rozverné
remízky. Krajina je klidná. Je začátek prosince.
Otáčíme se na cestu zpět. Jsme
překvapeni. Vidíme odsud náš dům na švestkovém vršku. Je přátelský, odhodlaný. Sedí
si v hnízdečku vzrostlé trávy, chráněn ovocnými stromy. V bezpečí.
Čeká, až ho zabydlíme. Těší se, jako my.
Jaká krása! Jaké štěstí!
Žádné komentáře:
Okomentovat