pátek 30. prosince 2016

Naše rána


Když ráno zaklapnu budík, pokud se neprobudí dřív malý rarach, toužím ještě chvilinečku být v těch voňavých, hebounkých peřinách. Ta chvíle je ale vmžiku fuč a já se štráchám z postele vzhůru ke každodenní rutině. Přála bych si vyskočit s radostí z postele o půl hodiny dřív, udělat deset pozdravů slunci, každému nachystat, co má rád, zaskočit na louku pro kytičku na stůl a udělat všem takový prima start do dne. Bohužel, zatím to nejde.

Ploužím se bytem, prodírám se hračkami, svršky a zbytky jídel, které už jsme nestačili večer pouklízet. Stavím na čaj, vařím kaši, uklízím myčku, binec na pracovní desce a mezitím se budí můj malý a chce mlíko. Dělám mlíko, běžím mu ho dát a neodolám a voním k tomu rannímu ptáčeti, mazlím ho, zatímco on zcela nezúčastněně pije své mlíčko. Mezitím se mi přichytává kaše, ach jo.

Budím malou do školy, nechce se jí. Někdy pofňukává víc, jindy leze z pelíšku rychleji, někdy se k ním přitulím a chvíli jsme spolu. Pak už jen lítačka. Malou musím mnohokrát upomínat a řídit, co má dělat. Je to želví bohémská povaha a oblékání, mytí zubů, česání je pro ni přízemní. Mnohem důležitější jsou elfové z lega a jejich domky. Moje nervy rupnou pravidelně během závěru. Jsme u dveří u finálního oblékání a já zjišťuji, že želvička na sobě nemá kalhoty a vůbec ji to nepřijde divné. Takže na ni čekáme, je nám v tom zimním oblečení horko.

Cestou do školy si uvědomím, že želvička se mnou nebude většinu dne, je mi to vše líto, jsem na ni milounká a slibuji si, že zítra to zvládnu lépe.

úterý 20. prosince 2016

Vzepřít se autoritě


Podle výzkumu se děti ve většině případů nedokážou postavit autoritě dospělého. Takže je kdejaký úchylák odtáhne na vařené nudle někde, kam chce. Vysvětlovala jsem to včera dceři, jak je dobré, aby člověk říkal, co se mu nelíbí, jak je nutné se vzepřít i autoritě, když cítí, že je něco hodně v nepořádku.

A ona to dnes udělala. Po svém. Volala mi učitelka přímo z výuky, že dcera tvrdí, že nemá deníček a že nemá sešit do matiky, protože už tady od ledna nebude docházet. Vzepřela se autoritě. Těším se, až přijde domů a řekne mi svou verzi příběhu.

Přestože vypadáme před učitelkou jako ti, kteří doma vykřikují, ať se na školu vyprdne, že někdy v lednu se stěhujeme, napadá mě, že možná není špatné, že si to dcera trénuje na učitelce. To stavění se autoritám. Pak bude na ty úchyláky venku a vlastně i uvnitř připravena.

Říká se, že v každé profesi jsou psychicky narušení lidé a pedagogická profese bude toto tvrzení  jistě potvrzovat. Za ten rok a půl, co máme dceru ve škole, jsem zaznamenala tolik do očí bijících prohřešků učitelek na dětech, tolik necitlivosti, neempatie, lhaní, prázdného moralizování, falešných úsměvů, že rádi půjdeme o dům dál. Snad do lepšího.

Teď je ještě potřeba najít hranici, kdy jde o zdravé vzepření se a kdy o drzost. Snad to brzy rozpozná.

úterý 13. prosince 2016

Nový domov


Propadáme se do blátivé louky. Suchá tráva šustí, šepotá: „Toto je váš nový domov. Vítejte.“ Těšíme se, až od domu budeme pozorovat srnky, které se zde přicházejí popást. Až nocí proběhnou perličky světel vlaku a podle houkání budeme vědět, kolik je hodin.  

Jdeme ruku v ruce na cestičku vysypanou kamením. Jdeme k nádraží, tedy k spíš k zastávce, jak jsme zjistili. Máme štěstí, motoráček si to zrovna štráduje a zvesela troubí. Nezastavuje, asi je to jen na znamení. Oči máme rozzářené štěstím. Až odtud poprvé pojedeme…

Protější stráň roubí rozverné remízky. Krajina je klidná. Je začátek prosince.

Otáčíme se na cestu zpět. Jsme překvapeni. Vidíme odsud náš dům na švestkovém vršku. Je přátelský, odhodlaný. Sedí si v hnízdečku vzrostlé trávy, chráněn ovocnými stromy. V bezpečí. Čeká, až ho zabydlíme. Těší se, jako my.

Jaká krása! Jaké štěstí!

pondělí 5. prosince 2016

Třídní schůzky paní učitelky Dokonalé


Na třídní schůzky jsem se vůbec netěšila. Šlo o konzultace, a protože si s paní učitelkou v ničem nesedíme, tak jsem čekala kritiku.  A taky přišla.

Čekala jsem chvilku před třídou, dveře byly otevřené, vevnitř cvrkající rodič a učitelka. Vykecávání nesnáším, vlezdoprdelování taky. Tady bylo oboje.

Nakonec se po sladkém loučení dostávám do třídy. Usedám na židličku naproti paní učitelce. Mezi námi je lavice a na ní rozloženy práce naší dcerky. Atmosféra je napjatější. Paní učitelka začíná svůj půlhodinový monolog, já jsem se zařekla, že jí nebudu přiblble přikyvovat, ale nebudu se s ní ani pouštět do křížku. Už vím, že dohoda zde není možná.

„Víte vaše dcera v hodině neruší, to ne, ale je taková živá, hravá….“ – Díky bohu v druhé třídě. Sedativa nedostává.

„Bývá občas nepozorná….“ – Kdo ne?

„Mám pocit jako by svou práci neuměla dotáhnout. Podívejte se na tento výrobek.“ Ukazuje mi ručně dělanou knížečku, která má oškubané listy. Dcera pak doma vysvětlovala, že měli papír přehnout a natrhat ho, nůžky k dispozici nebyly. Kresby s popisky fajn, nic akademického. Pro srovnání mi ukazuje knížečku premianta třídy. Dokonale rovná, s úvodním i závěrečným pojednáním, dokonalé kresby. Brrrrrrrrrrr. Brrrr hlavně v tom, jak ho neustále zmiňuje jako pana dokonalého. Myslím, že na něm zanechá větší stopy než ty kritické na mé dceři.

Ok, říkám: „Je prostě taková, že když ji něco nebaví, tak tomu nedá takovou píli, jako když je tomu naopak. A to je, myslím, běžné.“

Pojďme dál: „Co se týče prospěchu, tak pokud se výrazně nezlepší se čtením, tak jí budu muset dát dvojku.“ Na to opáčím, že mám pocit, že čte obstojně a že ji minule nechala číst celou stranu. „Ano,ano, a ona tam ke konci už dělala spoustu chyb.“ Já: „To je logické, že s množstvím textu přichází únava a chybovanost stoupá“

„Ne, ne, to by měl druhák v pohodě zvládnout.“

„A co se tyče tělocviku paní Laurová, tak mohu s hodinami disponovat podle potřeb. Já jsem byla sama sportovkyně, mám TV ráda, ale když jdeme s dětmi na akci, tak mi pak ty hodiny matematiky chybí. Chápejte i vy mě.  Takže si buďte jistá, že zítra ten tělocvik taky nebudou mít.“

„Máte nějaké otázky?“ sladký úsměv.

„Ne.“

„Tak dcerku pochvalte.“

Upadla mi čelist: za co, když ji celou dobu kritizovala.

Doma pláč. Dcerka vzlyká, že se snaží. Věřím. Paní učitelka říkala, že je mnohdy dcerou překvapená, co dokáže. Jasně že jsi překvapená, ty huso, když ji máš za hloupou.

Dcerku těším, že na paní učitelku kašlem. Víme, že se snaží a číst umí obstojně.

Párkrát mě napadlo, jestli mám dostatečný nadhled. Učitelčiny excesy konzultuji s přáteli. Někteří říkají, že tím svým postojem dceři jen přihnojuju, jiní říkají, že by udělali totéž. Postavili by se za své dítě v případě bezpráví.

Tahle paní učitelka je na náš vkus příliš dokonalá a uniformní dokonalost vyžaduje i po svých žácích. Pro individualitu zde není místo.