Když ráno zaklapnu budík, pokud se neprobudí dřív malý
rarach, toužím ještě chvilinečku být v těch voňavých, hebounkých peřinách. Ta chvíle je ale vmžiku fuč a já se štráchám z postele vzhůru ke každodenní
rutině. Přála bych si vyskočit s radostí z postele o půl hodiny dřív,
udělat deset pozdravů slunci, každému nachystat, co má rád, zaskočit na louku
pro kytičku na stůl a udělat všem takový prima start do dne. Bohužel, zatím to
nejde.
Ploužím se bytem, prodírám se hračkami, svršky a zbytky
jídel, které už jsme nestačili večer pouklízet. Stavím na čaj, vařím kaši,
uklízím myčku, binec na pracovní desce a mezitím se budí můj malý a chce mlíko.
Dělám mlíko, běžím mu ho dát a neodolám a voním k tomu rannímu ptáčeti,
mazlím ho, zatímco on zcela nezúčastněně pije své mlíčko. Mezitím se mi
přichytává kaše, ach jo.
Budím malou do školy, nechce se jí. Někdy pofňukává víc,
jindy leze z pelíšku rychleji, někdy se k ním přitulím a chvíli jsme
spolu. Pak už jen lítačka. Malou musím mnohokrát upomínat a řídit, co má dělat.
Je to želví bohémská povaha a oblékání, mytí zubů, česání je pro ni přízemní.
Mnohem důležitější jsou elfové z lega a jejich domky. Moje nervy rupnou pravidelně
během závěru. Jsme u dveří u finálního oblékání a já zjišťuji, že želvička na
sobě nemá kalhoty a vůbec ji to nepřijde divné. Takže na ni čekáme, je nám v tom
zimním oblečení horko.
Cestou do školy si uvědomím, že želvička se mnou nebude
většinu dne, je mi to vše líto, jsem na ni milounká a slibuji si, že zítra to
zvládnu lépe.