pondělí 17. října 2016

Když běhám,


 

tak prvních 100 m se cítím fajn. Představuju si, jak vypadám sportovně, běžím docela rychle, ale po chvilce se to mění. Nadávám, že jsem vůbec vyběhla, že toto je naposled. Jak moc sportovně vypadám, už mě nezajímá. Tuším, že už ne tak, jako když jsem vyběhla. Má rychlost se rapidně snižuje. Dech se zrychluje, začínám cítit kotníky, lýtka. Moje předsevzetí, že si dám delší trásku je pryč. Snažím se vnímat hudbu a ne tolik mé vzdorující tělo. Zkouším různé možnosti. Elektronická hudba mi nepomáhá, mluvené slovo mě ruší, nejlepší jsou české/slovenské písně. Popěvuji si (v duchu) a trošku se odpoutávám od té bolesti a běžím dál.

Až někdy po půlce se to začíná zlehounka lámat. Jo, dám si tu delší trasu. Pozoruju zahrádky. Je podzim, nádherně voní listí, sem tam proletím smradem z komína, ale i to patří ke kouzlu podzimu. Kvetou podzimničky, ocúny.

Potkávám jiné běžce, jsou vždy rychlejší než já. No a co. Neměřím si pokroky. Můj muž to dělá, nahodí pás přes hrudník, hodinky a maká. Měří pokroky. Já neměřím, nebylo by co. Pro mě je pokrok, že stále vybíhám, nevzdávám to. Navleču se do svého trikotu a půjčím si běhací čepku svého muže. On přitom utrousí to, co slýchávám, když si něco běhacího půjčím: Potřebuješ to či ono. Já mu už půlroku říkám, že nevím, jestli v tom běhání budu pokračovat, takže zatím si nic kupovat nebudu. On, že to chce na začátku trpělivost. Říkám si, že už „trpím“ dlouho. Chtěla bych se přehoupnout do toho, kdy člověk běží rád, zlehka, trošku se vznáší, vyvine i nějakou vyšší rychlost, než turbošnečí. To půjde, je to mým cílem.

Vlastně něco pozitivního na běhání shledávám už teď. Vypadnu na chvilku od dětí, ze stísněného bytu, jsem sama se sebou a vlastně ty křídla tak trochu mám.

Žádné komentáře:

Okomentovat