tak prvních 100
m se cítím fajn. Představuju si, jak vypadám sportovně, běžím docela rychle,
ale po chvilce se to mění. Nadávám, že jsem vůbec vyběhla, že toto je naposled.
Jak moc sportovně vypadám, už mě nezajímá. Tuším, že už ne tak, jako když jsem
vyběhla. Má rychlost se rapidně snižuje. Dech se zrychluje, začínám cítit
kotníky, lýtka. Moje předsevzetí, že si dám delší trásku je pryč. Snažím se
vnímat hudbu a ne tolik mé vzdorující tělo. Zkouším různé možnosti. Elektronická
hudba mi nepomáhá, mluvené slovo mě ruší, nejlepší jsou české/slovenské písně.
Popěvuji si (v duchu) a trošku se odpoutávám od té bolesti a běžím dál.
Až někdy po půlce
se to začíná zlehounka lámat. Jo, dám si tu delší trasu. Pozoruju zahrádky. Je
podzim, nádherně voní listí, sem tam proletím smradem z komína, ale i to
patří ke kouzlu podzimu. Kvetou podzimničky, ocúny.
Potkávám jiné
běžce, jsou vždy rychlejší než já. No a co. Neměřím si pokroky. Můj muž to
dělá, nahodí pás přes hrudník, hodinky a maká. Měří pokroky. Já neměřím, nebylo
by co. Pro mě je pokrok, že stále vybíhám, nevzdávám to. Navleču se do svého
trikotu a půjčím si běhací čepku svého muže. On přitom utrousí to, co
slýchávám, když si něco běhacího půjčím: Potřebuješ to či ono. Já mu už půlroku
říkám, že nevím, jestli v tom běhání budu pokračovat, takže zatím si nic
kupovat nebudu. On, že to chce na začátku trpělivost. Říkám si, že už „trpím“
dlouho. Chtěla bych se přehoupnout do toho, kdy člověk běží rád, zlehka, trošku
se vznáší, vyvine i nějakou vyšší rychlost, než turbošnečí. To půjde, je to mým
cílem.
Vlastně něco pozitivního
na běhání shledávám už teď. Vypadnu na chvilku od dětí, ze stísněného bytu,
jsem sama se sebou a vlastně ty křídla tak trochu mám.
Žádné komentáře:
Okomentovat