Zahrada je zpitá rosou, drží se na listech stromů,
v trávě i na prádelní šňůře. Nohy se boří do chladivých polštářů trávy.
Slunce je cítit za kopcem, za javorem, vzadu u plotu. Ještě je nesmělé, ale i když
je teď jen ostýchavé kuřátko dává tušit, že poroste v ohnivého kohouta. Zatím
ještě nekokrhá. Bosé nohy nadechují vůni země. Sotva znatelný opar se líně
plazí mezi stébly. Uchopím jednu nohu v kotníku a položím na vnitřní
stranu druhé nohy, ruce spínám před hrudníkem, ramena dolů, hrudník otevřít,
srdce ať dýchá, kotva pohledu zahákne větev jabloně přede mnou. Přemýšlím,
který strom budu. Rozšafný, pevný dub, honosný jilm, pan javor… ne, jabloň.
Krásný, něžný strom. Teď jablky obtěžkaná matka. Unavená tíhou svých dětí,
přesto šťastná. Drží je hrdě, nepouští.
Jsem jabloň. Miluju svoje jablíčka.
Žádné komentáře:
Okomentovat