A je to nejtěžší věc na světě. Mám v rukou dva životy a
moje já je ovlivní.
Bylo pro mě obtížné přeskočit na ten druhý břeh z dívky
na matku. Trvalo mi to dost dlouho a dost dlouho jsem byla rozkročená mezi
dvěma břehy.
Taky někdy sedávám na mateřském břehu a toužebně hledím na
ten druhý. Někdy se tam i ocitnu. Teď už jsem tam nebyla dlouho, od té doby, co
máme drobka. Ale dřív když si vílku někdo vzal na hlídání, připadala jsem si,
jakože nemám dítě. Zvláštní pocit bezdětnosti. Je v tom lehkost a svoboda.
Když jsem začínala se svým mateřstvím, tápala jsem v prázdnu.
Měla jsem pocit, že jsem
ztratila samu sebe a nemohla jsem se najít. Chtěla jsem být skvělá matka, bezchybný
rodič, vždy dobře naladěný, vždy si vědět rady, co dělat, vždy své dítě
bezmezně milovat, být dokonalý rodič.
Ještě před tím, než se vílka narodila, jsem věděla, že toho
nejsem schopná dosáhnout, a hroutila jsem se z toho. Moje vysoké nároky na sebe
samu byly pro mě samu neúnosné. Vzaly mi radost z dítěte, ze mě.
Neakceptovala jsem jiné pocity než radost a lásku. Zlost, zoufalství,
zmatenost, vztek, tápání smutek, pochyby jsem tlačila dovnitř, nechtěla jsem je
vidět a cítit. Myslela jsem, že to znamená, že nejsem dobrá matka. A když taková
matka, tak žádná. Popřela jsem samu sebe. Ale ty pocity musely ven. I když jsem
je popřela, nezmizely. Byly tu pořád.
Dlouho mi pak trvalo, než jsem přijala vše. A dodnes se učím
laskavosti k sobě, přijetí i těch nepopulárních pocitů. Mnohokrát stojím
před podobnými scénáři a mnohokrát se utvrzuji v tom, že bez sebelásky to
nejde dál. Dál životem a dál k ostatním.
Dnes řeším i jiné, mnohem přízemnější pocity. Jako třeba
otrávenost neustálým pobíháním po bytě a přenášením věcí, ubíjejícnost
zdánlivého nicnedělání, nesmysluplnost uklízení. Jsem opět na mateřské a opět
mám otevřený prostor pro myšlenky a přerod.
Teď už stojím na druhém břehu. Pevně…. Někdy J
Žádné komentáře:
Okomentovat