Naše rána

Když ráno zaklapnu budík, pokud se neprobudí dřív malý rarach, toužím ještě chvilinečku být v těch voňavých, hebounkých peřinách. Ta chvíle je ale vmžiku fuč a já se štráchám z postele vzhůru ke každodenní rutině. Přála bych si vyskočit s radostí z postele o půl hodiny dřív, udělat deset pozdravů slunci, každému nachystat, co má rád, zaskočit na louku pro kytičku na stůl a udělat všem takový prima start do dne. Bohužel, zatím to nejde.

Ploužím se bytem, prodírám se hračkami, svršky a zbytky jídel, které už jsme nestačili večer pouklízet. Stavím na čaj, vařím kaši, uklízím myčku, binec na pracovní desce a mezitím se budí můj malý a chce mlíko. Dělám mlíko, běžím mu ho dát a neodolám a voním k tomu rannímu ptáčeti, mazlím ho, zatímco on zcela nezúčastněně pije své mlíčko. Mezitím se mi přichytává kaše, ach jo.

Budím malou do školy, nechce se jí. Někdy pofňukává víc, jindy leze z pelíšku rychleji, někdy se k ním přitulím a chvíli jsme spolu. Pak už jen lítačka. Malou musím mnohokrát upomínat a řídit, co má dělat. Je to želví bohémská povaha a oblékání, mytí zubů, česání je pro ni přízemní. Mnohem důležitější jsou elfové z lega a jejich domky. Moje nervy rupnou pravidelně během závěru. Jsme u dveří u finálního oblékání a já zjišťuji, že želvička na sobě nemá kalhoty a vůbec ji to nepřijde divné. Takže na ni čekáme, je nám v tom zimním oblečení horko.

Cestou do školy si uvědomím, že želvička se mnou nebude většinu dne, je mi to vše líto, jsem na ni milounká a slibuji si, že zítra to zvládnu lépe.

Vzepřít se autoritě

Podle výzkumu se děti ve většině případů nedokážou postavit autoritě dospělého. Takže je kdejaký úchylák odtáhne na vařené nudle někde, kam chce. Vysvětlovala jsem to včera dceři, jak je dobré, aby člověk říkal, co se mu nelíbí, jak je nutné se vzepřít i autoritě, když cítí, že je něco hodně v nepořádku.

A ona to dnes udělala. Po svém. Volala mi učitelka přímo z výuky, že dcera tvrdí, že nemá deníček a že nemá sešit do matiky, protože už tady od ledna nebude docházet. Vzepřela se autoritě. Těším se, až přijde domů a řekne mi svou verzi příběhu.

Přestože vypadáme před učitelkou jako ti, kteří doma vykřikují, ať se na školu vyprdne, že někdy v lednu se stěhujeme, napadá mě, že možná není špatné, že si to dcera trénuje na učitelce. To stavění se autoritám. Pak bude na ty úchyláky venku a vlastně i uvnitř připravena.

Říká se, že v každé profesi jsou psychicky narušení lidé a pedagogická profese bude toto tvrzení  jistě potvrzovat. Za ten rok a půl, co máme dceru ve škole, jsem zaznamenala tolik do očí bijících prohřešků učitelek na dětech, tolik necitlivosti, neempatie, lhaní, prázdného moralizování, falešných úsměvů, že rádi půjdeme o dům dál. Snad do lepšího.

Teď je ještě potřeba najít hranici, kdy jde o zdravé vzepření se a kdy o drzost. Snad to brzy rozpozná.

Nový domov

Propadáme se do blátivé louky. Suchá tráva šustí, šepotá: „Toto je váš nový domov. Vítejte.“ Těšíme se, až od domu budeme pozorovat srnky, které se zde přicházejí popást. Až nocí proběhnou perličky světel vlaku a podle houkání budeme vědět, kolik je hodin.  

Jdeme ruku v ruce na cestičku vysypanou kamením. Jdeme k nádraží, tedy k spíš k zastávce, jak jsme zjistili. Máme štěstí, motoráček si to zrovna štráduje a zvesela troubí. Nezastavuje, asi je to jen na znamení. Oči máme rozzářené štěstím. Až odtud poprvé pojedeme…

Protější stráň roubí rozverné remízky. Krajina je klidná. Je začátek prosince.

Otáčíme se na cestu zpět. Jsme překvapeni. Vidíme odsud náš dům na švestkovém vršku. Je přátelský, odhodlaný. Sedí si v hnízdečku vzrostlé trávy, chráněn ovocnými stromy. V bezpečí. Čeká, až ho zabydlíme. Těší se, jako my.

Jaká krása! Jaké štěstí!

Třídní schůzky paní učitelky Dokonalé

Na třídní schůzky jsem se vůbec netěšila. Šlo o konzultace, a protože si s paní učitelkou v ničem nesedíme, tak jsem čekala kritiku.  A taky přišla.

Čekala jsem chvilku před třídou, dveře byly otevřené, vevnitř cvrkající rodič a učitelka. Vykecávání nesnáším, vlezdoprdelování taky. Tady bylo oboje.

Nakonec se po sladkém loučení dostávám do třídy. Usedám na židličku naproti paní učitelce. Mezi námi je lavice a na ní rozloženy práce naší dcerky. Atmosféra je napjatější. Paní učitelka začíná svůj půlhodinový monolog, já jsem se zařekla, že jí nebudu přiblble přikyvovat, ale nebudu se s ní ani pouštět do křížku. Už vím, že dohoda zde není možná.

„Víte vaše dcera v hodině neruší, to ne, ale je taková živá, hravá….“ – Díky bohu v druhé třídě. Sedativa nedostává.

„Bývá občas nepozorná….“ – Kdo ne?

„Mám pocit jako by svou práci neuměla dotáhnout. Podívejte se na tento výrobek.“ Ukazuje mi ručně dělanou knížečku, která má oškubané listy. Dcera pak doma vysvětlovala, že měli papír přehnout a natrhat ho, nůžky k dispozici nebyly. Kresby s popisky fajn, nic akademického. Pro srovnání mi ukazuje knížečku premianta třídy. Dokonale rovná, s úvodním i závěrečným pojednáním, dokonalé kresby. Brrrrrrrrrrr. Brrrr hlavně v tom, jak ho neustále zmiňuje jako pana dokonalého. Myslím, že na něm zanechá větší stopy než ty kritické na mé dceři.

Ok, říkám: „Je prostě taková, že když ji něco nebaví, tak tomu nedá takovou píli, jako když je tomu naopak. A to je, myslím, běžné.“

Pojďme dál: „Co se týče prospěchu, tak pokud se výrazně nezlepší se čtením, tak jí budu muset dát dvojku.“ Na to opáčím, že mám pocit, že čte obstojně a že ji minule nechala číst celou stranu. „Ano,ano, a ona tam ke konci už dělala spoustu chyb.“ Já: „To je logické, že s množstvím textu přichází únava a chybovanost stoupá“

„Ne, ne, to by měl druhák v pohodě zvládnout.“

„A co se tyče tělocviku paní Laurová, tak mohu s hodinami disponovat podle potřeb. Já jsem byla sama sportovkyně, mám TV ráda, ale když jdeme s dětmi na akci, tak mi pak ty hodiny matematiky chybí. Chápejte i vy mě.  Takže si buďte jistá, že zítra ten tělocvik taky nebudou mít.“

„Máte nějaké otázky?“ sladký úsměv.

„Ne.“

„Tak dcerku pochvalte.“

Upadla mi čelist: za co, když ji celou dobu kritizovala.

Doma pláč. Dcerka vzlyká, že se snaží. Věřím. Paní učitelka říkala, že je mnohdy dcerou překvapená, co dokáže. Jasně že jsi překvapená, ty huso, když ji máš za hloupou.

Dcerku těším, že na paní učitelku kašlem. Víme, že se snaží a číst umí obstojně.

Párkrát mě napadlo, jestli mám dostatečný nadhled. Učitelčiny excesy konzultuji s přáteli. Někteří říkají, že tím svým postojem dceři jen přihnojuju, jiní říkají, že by udělali totéž. Postavili by se za své dítě v případě bezpráví.

Tahle paní učitelka je na náš vkus příliš dokonalá a uniformní dokonalost vyžaduje i po svých žácích. Pro individualitu zde není místo.

Jsem matka

A je to nejtěžší věc na světě. Mám v rukou dva životy a moje já je ovlivní.

Bylo pro mě obtížné přeskočit na ten druhý břeh z dívky na matku. Trvalo mi to dost dlouho a dost dlouho jsem byla rozkročená mezi dvěma břehy.

Taky někdy sedávám na mateřském břehu a toužebně hledím na ten druhý. Někdy se tam i ocitnu. Teď už jsem tam nebyla dlouho, od té doby, co máme drobka. Ale dřív když si vílku někdo vzal na hlídání, připadala jsem si, jakože nemám dítě. Zvláštní pocit bezdětnosti. Je v tom lehkost a svoboda.

Když jsem začínala se svým mateřstvím, tápala jsem v prázdnu. Měla jsem pocit, že jsem ztratila samu sebe a nemohla jsem se najít. Chtěla jsem být skvělá matka, bezchybný rodič, vždy dobře naladěný, vždy si vědět rady, co dělat, vždy své dítě bezmezně milovat, být dokonalý rodič.

Ještě před tím, než se vílka narodila, jsem věděla, že toho nejsem schopná dosáhnout, a hroutila jsem se z toho. Moje vysoké nároky na sebe samu byly pro mě samu neúnosné. Vzaly mi radost z dítěte, ze mě. Neakceptovala jsem jiné pocity než radost a lásku. Zlost, zoufalství, zmatenost, vztek, tápání smutek, pochyby jsem tlačila dovnitř, nechtěla jsem je vidět a cítit. Myslela jsem, že to znamená, že nejsem dobrá matka. A když taková matka, tak žádná. Popřela jsem samu sebe. Ale ty pocity musely ven. I když jsem je popřela, nezmizely. Byly tu pořád.

Dlouho mi pak trvalo, než jsem přijala vše. A dodnes se učím laskavosti k sobě, přijetí i těch nepopulárních pocitů. Mnohokrát stojím před podobnými scénáři a mnohokrát se utvrzuji v tom, že bez sebelásky to nejde dál. Dál životem a dál k ostatním.

Dnes řeším i jiné, mnohem přízemnější pocity. Jako třeba otrávenost neustálým pobíháním po bytě a přenášením věcí, ubíjejícnost zdánlivého nicnedělání, nesmysluplnost uklízení. Jsem opět na mateřské a opět mám otevřený prostor pro myšlenky a přerod.

Teď už stojím na druhém břehu. Pevně…. Někdy J  

Povýšenost stáří

V tomto týdnu se mi staly dvě události, které se spojují v tématu chování dospělých nebo starších vůči dětem nebo mladším. Zastávám názor, že tyto skupiny mají stejné právo na spravedlnost, nedá se říct, že jedna znamená víc. Ano, existují určité "dohody", že rodič má rozhodující právo vůči svým dětem, tedy do určité doby. Toto rozhodnutí je pro dítě pevným bodem, představuje bezpečí, jasnost, pravidla, zásady.

 

Začalo to na jaře. Dala jsem věci po malém do bazárku, paní byla dost nesympatická a osočovala mě z toho, že mám ty věci z nějakého sekáče, což nebyla pravda. Kdybych si tam nevystála frontu, tak s věcmi odcházím. Za půl roku jsem si měla jít pro výplatu. Paní v bazárku v uvedenou hodinu nebyla, volala jsem jí, ona vysvětlovala, že jde o první termín, že to nic neznamená a že jí mám raději napsat sms s registračním číslem. Napsala jsem, týden se nic nedělo. Volala jsem paní a ta mi řekla, že je zavalená hadrama a že jsem ji měla zavolat, ironicky se omlouvala, že si nepřečetla v záplavě smsek tu mou. Ok, klid, řekla jsem si. Domluvily jsme si termín a já přišla, bohužel s halo efektem,  že bude nějaký problém a byl. paní mě neměla zapsanou v diáři. To už bylo příliš a já jsem si stála za tím, že jsme si volaly a domlouvaly se. Dělala z toho problém, není ještě u mého čísla, je zavalená hadry (zapomněla, že ji patří sekáč) atd.

Slova se ujala její kolegyně a začala vykřikovat, že jsou horší věci na světě. Já jsem jí odvětila, že se s ní nebudu bavit, co je na světě nejhorší, ano, že jsou horší i lepší věci na světě. Nenechala se odbýt vytáhla dětskou onkologii (což mi připadá jako dost podlá zbraň), pak donekonečna opakovala, že žila několik let v Kanadě a že se tam nikdy nesetkala s takovým přístupem, že Češi jsou vystresovaní a není divu, kam to dotáhli. Pak mě začala obviňovat z toho, že hned řvu a jsem arogantní, co prý jsem proti ní dokázala, že žila v Kanadě (to pro ni byla další zbraň, jak mě asi dostat na kolena, líbám vaše chodidla, ooooooo, ty, jež jsi byla v Kanadě) a co, že jsem jako mladá žena dokázala já. Opáčila jsem, jestli si myslí, že je něco víc než já, a obrátila jsem se na šéfku s tím, ať mi vyplatí peníze. Během pár vteřin to měla vyřízené i přesto, že byla zavalená hadrami a nebyla ještě u mého čísla, a já odcházela se 180,- Kč. Uf.

Během nepříjemného rozhovoru s těmito dvěma dámami, pro které to, že jsem se slušně domáhala svých práv, znamenalo arogantní chování, jsem si uvědomovala, kam skladuju stres. Jogínka na to upozorňovala na lekci v předvečer onoho incidentu. Nabádala nás k tomu, abychom do toho místa dýchali a jen pozorovali. Dost dobře to nešlo, nebyl na to čas. místo jsem si uvědomila, byl to hrudník, prsní kost. Dýchání a pozorování zvládnu snad někdy dřív. Dýchla jsem si do místa ještě pár minut potom, než jsem vychladla. v těch chvílích mě napadá, co trefnějšího jsem mohla říct, jak lépe jsem se mohla bránit. A to je ono, já nikdy ten útok nečekám, jsem pak překvapená, ochromená, co si lidé ke mně dovolí a to jen proto, že jsem mladší, že jsem podle nich něco míň. Tady jsem čekala problém čekala, ale né tak masivní.

 

Druhá historka je taková, že jsem ztratila po cestě peněženku. má dcera ji běžela hledat a našla. paní, která celou věc pozoroval, jí moudře radí, aby si dala příště pozor. řekla jsem, že jsem ji ztratila já. Aha, řekla ona, to se stává a shovívavě se usmála. To byl rozdíl. Zase povýšené chování vůči dítěti, vůči dospělému nikoliv.

 

Nelíbí se mi výchovné styly bezmezně volné výchovy, ale taky se mi nelíbí, jak se s dětmi i těmi dospělými zachází povýšeně.

Když běhám,

 

tak prvních 100 m se cítím fajn. Představuju si, jak vypadám sportovně, běžím docela rychle, ale po chvilce se to mění. Nadávám, že jsem vůbec vyběhla, že toto je naposled. Jak moc sportovně vypadám, už mě nezajímá. Tuším, že už ne tak, jako když jsem vyběhla. Má rychlost se rapidně snižuje. Dech se zrychluje, začínám cítit kotníky, lýtka. Moje předsevzetí, že si dám delší trásku je pryč. Snažím se vnímat hudbu a ne tolik mé vzdorující tělo. Zkouším různé možnosti. Elektronická hudba mi nepomáhá, mluvené slovo mě ruší, nejlepší jsou české/slovenské písně. Popěvuji si (v duchu) a trošku se odpoutávám od té bolesti a běžím dál.

Až někdy po půlce se to začíná zlehounka lámat. Jo, dám si tu delší trasu. Pozoruju zahrádky. Je podzim, nádherně voní listí, sem tam proletím smradem z komína, ale i to patří ke kouzlu podzimu. Kvetou podzimničky, ocúny.

Potkávám jiné běžce, jsou vždy rychlejší než já. No a co. Neměřím si pokroky. Můj muž to dělá, nahodí pás přes hrudník, hodinky a maká. Měří pokroky. Já neměřím, nebylo by co. Pro mě je pokrok, že stále vybíhám, nevzdávám to. Navleču se do svého trikotu a půjčím si běhací čepku svého muže. On přitom utrousí to, co slýchávám, když si něco běhacího půjčím: Potřebuješ to či ono. Já mu už půlroku říkám, že nevím, jestli v tom běhání budu pokračovat, takže zatím si nic kupovat nebudu. On, že to chce na začátku trpělivost. Říkám si, že už „trpím“ dlouho. Chtěla bych se přehoupnout do toho, kdy člověk běží rád, zlehka, trošku se vznáší, vyvine i nějakou vyšší rychlost, než turbošnečí. To půjde, je to mým cílem.

Vlastně něco pozitivního na běhání shledávám už teď. Vypadnu na chvilku od dětí, ze stísněného bytu, jsem sama se sebou a vlastně ty křídla tak trochu mám.